„Svoboda či právo jednoho končí tam, kde začíná svoboda či právo druhého,“ říká advokátka.

Po internetu koluje mnoho „chytrých“ návodů, co a proč říci policistovi, když člověka vyzve k nasazení roušky. Pomineme-li řeči o znemožňování volného dýchání a podobná moudra zdravotnického charakteru, objevují se ve slovníků popíračů koronaviru také mnohé „právnické fráze“ odkazující například dokonce na genocidu a zločiny proti lidskosti. S advokátkou z Ústí nad Orlicí jsme si povídaly o tom, proč jsou takové odkazy nesprávné.

„Jak se bránit, pokud vás policie zastaví a bude vás pokutovat ohledně roušky? Nedejte se, nebojte se a argumentujte, můžete se legálně bránit!!!“ K tomu nabádají s mnoha hrubkami, caps locky a vykřičníky popírači koronaviru a odpůrci opatření, kteří argumentují rádoby odbornými výrazy, aby vzbudili vědomí důvěryhodnosti. Za stejným účelem se odvolávají na oficiální listiny, zákony, dokonce na konkrétní články a nabádají své sympatizanty k tomu, aby dané argumenty využívali při střetu s policií. Každý rozumný právník, člověk z oboru, ale řekne, že argumenty, které takoví lidé udávají, jsou zcela zcestné. A úplně každému rozumnému člověku dojde, že povinnost nosit ústenku jednoduše nelze považovat za zločin proti lidskosti… S Terezou Lukášovou, advokátkou z advokátní kanceláře Lukáš, Ďopan, Lukášová, na konkrétních příkladech vysvětlíme, proč.

Odmítáním zakrývání dýchacích cest a ochranou zdravého dýchání bez jakýchkoliv překážek vykonávají popírači dle vlastního mínění ústavou garantované právo na život podle článku 6 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že následkem nedostatečné výměny vzduchu v plicích vzniká acidobazická nerovnováha a může dojít k akutní hypoxii a pneumonii s vysokou pravděpodobností následné smrti. Nabádají: „Informujte o tom svého policistu a poté případně i správní orgán v řízení o uložení peněžité sankce.“ Jak byste z ryze právnického hlediska tyto argumenty vyvrátila?

Článek 6 Listiny základních práv a svobod říká, že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Právo na život je jedno z takzvaně přirozených práv, které plyne nejen z našich ústavních základů, ale také z řady mezinárodních dokumentů. Toto právo nepopiratelně skutečně má každý člověk a nejen občan.

Nicméně v kontextu popsané situace rozhodně není na místě se na něj odvolávat, protože povinná ochrana dýchacích cest, ať už rouškou nebo respirátorem, vychází z rozhodnutí vlády a mimo jiné také z doporučení WHO, tedy obecně celosvětově respektované odborné organizace.

Objektivně nebylo prokázáno tvrzené „akutní nebezpečí“, nelze jej úspěšně tvrdit čistě na základě subjektivního pocitu či názoru bez podložených odborných závěrů.

Vždy a bezpodmínečně ovšem i u přirozených práv platí, že svoboda či právo jednoho končí tam, kde začíná svoboda či právo druhého. Nikdo z nás tedy nesmí své právo uplatňovat zcela absolutně bez jakýchkoliv hranic a limitů na úkor ostatních. V právu se pro takové případy používá takzvaný test proporcionality, který porovnává zájmy v kolizi. V tomto případě, když na jednu misku vah dáme subjektivní tvrzené dýchací obtíže jednoho člověka a zájem celé společnosti na zabránění šíření prokazatelně mimořádně nakažlivé a nebezpečné nemoci, je nepochybně každému průměrně inteligentnímu jedinci zřejmé, který zájem je zde silnější.

Pokud by pak u někoho skutečně došlo k takovým zdravotním potížím a byla by jednoznačně prokázána souvislost mezi nošením ochranných pomůcek a újmou na zdraví, lze si představit uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, která dotyčném vznikla v důsledku příslušného rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví či vlády, což se mi ale objektivně jeví spíše jako sci-fi než reálně možná situace.

Další rada zní, že policistovi, který chce pokutovat kvůli nenošení ústenky, se má argumentovat odvoláním se na Krizový zákon č.240/2000sb., paragraf 31, odstavec 4), který říká, že: „(4) Plnění povinností uvedených v odstavci 3 může fyzická osoba odmítnout, pokud by jejich plněním ohrozila život nebo zdraví vlastní nebo jiných osob anebo pokud jsou povinnosti jí ukládané v rozporu se zákonem.“ Jak byste vyvrátila toto?

I v tomto případě je citace textu zákona správná, nicméně chybně užitá a interpretovaná, a to ze zcela stejných důvodů jako v předchozím případě: Objektivně nebylo prokázáno nebezpečí ohrožení života nošením ochranných pomůcek. Právní předpisy, vydané v souladu s krizovým zákonem, z kterých plyne povinnost nosit ochranu nosu a úst, jsou aktuálně platné a účinné, tudíž i vymahatelné v souladu s § 31 odst.3 krizového zákona.

Pokud člověk zastává tento, dle mého mínění zcela nesprávný, názor, správnou cestou „obrany“ by bylo uposlechnout výzvy policisty a ochranu si v dané chvíli nasadit. Následně pak svou argumentaci řádně podloženou odbornými listinnými důkazy uplatnit v řízení před správním orgánem. Případně pokud neuposlechne výzvy policisty, umožnit tomuto alespoň svou identifikaci, policista udělí blokovou pokutu a nemusí následovat další zbytečná eskalace ve formě zadržení a podobně.

V podobných návodech se dále objevuje doporučení sdělit policistovi, za účasti svědka (ideálně 2 svědků), že běžné nošení respirátoru či roušky ohrožuje vaše zdraví a život, tudíž odmítáte plnit povinnosti vyplývající ze stejného paragrafu, odstavce 3). Jako argument máte vytáhnout příbalový leták výrobce a přečíst policistovi toto varování. Můžete prý také dodat, že kromě zdravotních následků způsobuje běžné nošení likvidaci vaší přirozené imunity, stejně tak jako společenské (veřejné) imunity a že denní nošení zkrátka odmítáte. Co říci na toto?

Stejně jako v předchozích dvou případech se jedná o čistě subjektivně tvrzené nebezpečí. Oproti příbalovému letáku vytrženému z kontextu lze tedy argumentovat rozhodnutím ministerstva, doporučením WHO, doporučeními odborníků, odbornými studiemi a zkrátka převládajícím názorem odborné veřejnosti.

Pokud se policista bude odvolávat na nařízení vlády vycházející z pravidel nouzového stavu, má se člověk znovu odvolat na čtvrtý odstavec Krizového zákona. Mohla byste přímo u jednotlivých bodů vysvětlit, proč je taková argumentace mylná?

‌

1. a) Vláda ČR vydala tato nařízení v rozporu se zamítavým stanoviskem Parlamentu ČR

Rozpor podzákonného předpisu se zákonem, respektive ústavním zákonem, může konstatovat pouze Ústavní soud, nikoliv běžný občan.

‌

1. b) vládní nařízení není zákon, a že dle Ústavy může zakazovat pouze zákon, což vládní nařízení není

Vládní nařízení je v hierarchii právních předpisů takzvaným podzákonným předpisem, který může ukládat povinnosti v mezích zákona. A zákonné zmocnění zde plyne z Krizového zákona, Zákona o ochraně veřejného zdraví a podobně.

‌

1. c) policistovi dále můžete sdělit, že dle vašeho názoru a právního výkladu vašeho advokáta, porušuje vláda těmito nařízeními nejen Ústavu, Listinu základních práv a svobod, a zákony ČR, ale též mezinárodní právo, zejména Ženevské konvence, Norimberský kodex a Chartu OSN pro lidská práva a dopouští se genocidního jednání

Opět pouze prázdné tvrzení bez skutečné znalosti odborných podkladů. A k tvrzení o genocidě, což je zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“, můžu jen říci, že v souladu s touto definicí dle právní nauky rozhodně nelze požadavek nosit ochranu nosu a úst považovat za zločin proti lidskosti.

‌

1. d) upozorněte policistu, že jste ho poučili a upozornili na to, že jedná v rozporu s platnými zákony, a že jeho zásah, pokud bude pokračovat, budete považovat za porušení jeho povinností plynoucí ze Zákona o policii, připomeňte mu, že má povinnost v první řadě pomáhat a chránit, a že pokud bude chtít provést zákrok či použít donucovacích prostředků k prosazování tohoto nezákonného genocidního jednání, budete to považovat za překročení jeho pravomocí veřejného činitele, že na něj podáte v takovém případě trestní oznámení a žalobu.

Policista v tomto případě vykonává své pravomoci svěřené mu zákonem a vyžaduje respektování obecně závazných právních předpisů, mezi které nařízení vlády či ministerstva patří. Pokud se člověku jeho postup nelíbí, nechť si stěžuje u jeho nadřízeného. ‌Navíc opět platí, že rozpor podzákonného předpisu se zákonem, respektive ústavním zákonem, může konstatovat pouze Ústavní soud, nikoliv běžný občan.

Policista se podle těchto teorií nemůže odvolávat ani na Pandemický zákon, protože dle platných norem zákonů ČR nebyly naplněny kvóty pro vyhlášení pandemie, dokonce ani epidemie, a že vláda tedy nemá žádné právo tyto nároky uplatňovat.

Opět není na občanovi, aby toto posuzoval. Jediný, kdo může zrušit podzákonný předpis, je Ústavní soud. Dokud k takovému pravomocnému rozhodnutí nedojde, předpis je platný, účinný a jím stanovené povinnosti jsou vymahatelné.

Na genocidu se odkazuje vícekrát. Zastánci těchto tvrzení doporučují apelovat na svědomí policisty, na přísahu, kterou složil a na skutečnost, že svým konáním podporuje genocidní, zločinné a protiprávní jednání Vlády ČR, a že napomáháním prosazování těchto nařízení se sám dopouští spolupráce na těchto zločinech proti lidskosti, a že by se mu mohlo stát, že bude považován za spolupachatele, jelikož jste ho na tato překročení zákonů upozornili, že neznalost zákona neomlouvá, a že mu doporučujete, aby vás přestal šikanovat a odešel.

V souladu s mezinárodně platnou definicí genocidy, kterou jsem citovala výše, mohou mít takové činy různou podobu jako vraždy, vyhlazování, perzekuce, zotročování, mučení a podobně. Policista jedná v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, jeho naznačovaná trestní odpovědnost jako fyzické osoby podle trestního zákoníku je zde tedy opět úplně mimo.

A závěrem se radí si celý výstup natáčet na mobil, nezapomenout zaznamenat čísla na uniformách. Na policistu máte být milá, nekonfrontační, neurážet je, nenadávat jim a mluvit klidným hlasem.  

Tak neurážet příslušníka státní moci, jednat s ním slušně a klidně, je asi jediné doporučení, z těch, co zazněla, které hodnotím kladně (smích). Vzhledem k tomu, že policista je při výkonu služby úřední osobou, nikoliv soukromou fyzickou osobou, nevztahuje se na něj v tomto směru právo na ochranu osobnosti. Žádný zákon výslovně nezakazuje natáčení příslušníků PČR při výkonu služby, tudíž toto nemůže policista zakázat.

Mohl by někomu, kdo něco takového sepisuje a záměrně tak šíří lživé informace, hrozit nějaký postih?

Tak to je těžká otázka, protože máme svobodu projevu. Pokud se tedy jedná pouze o doporučení v obecné rovině, jak byla výše prezentována, lze jej hodnotit nepochybně jako jednání společensky škodlivé spočívající v šíření dezinformací a nepříznivém ovlivňování dalších osob. Nicméně postih, ať už ze strany správního práva, či dokonce trestního, zde nevidím jako příliš reálný. V krajním případě si ale lze představit, že by šíření takových dezinformací, tedy že ochranné pomůcky vážně ohrožují život, mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu šíření poplašné zprávy, což by ovšem bylo na posouzení orgánů činných v trestním řízení.